08.12.2020 18:48
Kolikrát spadla jsi obličejem do bláta, kolikrát jsi na kolenou klečela
a volala jsi mě, volala jsi:" Bože, pomoz mi".
Kolikrát ve tmě do věcí jsi narážela a plazila se zemí vyprahlou a hledala jsi kapku soucitu
Soucitu sama se sebou, v krajině ledového království svého srdce.
A rukama do krve rozdrásanýma jsi hrabala v zahradě svého dětsví, snažíce se najít stříbrnou nit, která tě dovede k tvému magickému dítěti, které ví, že ono je Bůh, že Bůh je v něm.
Magické dítě ví, že dítě o které se biologická matka nestará a jeho srdce láskou nezalévá, je pod ochranou Matky Země a Stvořitele Všehomíra, Anděla strážného a jeho duchovních přátel.
"Vse máš v sobě, milá moje.
Teď už to víš , i když do zdí svého ega občas narážíš.
Tak oklep ze sebe zbytky popela,
nevěř nikomu , kdo říká , že to a to se nedělá.
Už neohlížej se zpět , cesta vede vysoko.
Tvá duše vede tě, slyšíš ten jemný pohyb ve své hrudi, tak jako motýlí křídla jemně šimrá tvé srdce.
Tvé srdce svítí ti na cestu, nádech, výdech, už jsi doma."
