Kolikrát spadla jsi obličejem do bláta, kolikrát jsi na kolenou klečela a volala jsi mě, volala jsi mě, volalal jsi :"Bože, pomoz mi."
Kolikrát ve tmě do věcí jsi narážela a plazila se zemí vyprahlou a hledala jsi kapku soucitu.
Soucitu sama se sebou, v krajině ledového království svého srdce. A rukama do krve rozdrásanýma jsi hrabala v zahradě svého dětství snažíce se najít stříbrnou nit, která tě dovede k tvému magickému dítěti, které ví, že ono je Bůh, Bůh je v něm.
Magické dítě ví, že dítě o které se jeho biologická matka nestará jeho srdce láskou nezalévá, je pod ochranou Matky Země, Otce Stvořitele Všehomíra, Anděla strážného a svých duchovních přátel.
"Vše máš v sobě milá moje.
Tedˇuž to víš i když do zdí svého ega občas narážíš.
Tak oklep ze sebe zbytky popela,
nevěř nikomu, kdo říká, že to a ono se nedělá.
Už neohlížej se zpět, cesta vede vysoko.
Tvá duše tě vede k sobě hluboko.
Nádech, výdech, už jsi doma!"
